ROBOTICKÉ VYSAVAČE

Ráno Neználka probudil jakýsi podezřelý zvuk, jako by nablízku zabzučela včela nebo začal pracovat skříňový vysavač. Otevřel oči, a tu uviděl na podlaze nedaleko postele podivný maličký strojek. Lezl po pokoji od stěny ke stěně a bez ustání bzučel. Na pohled připomínal želvu" shora byl právě tak vypouklý a vespod plochý. Neználek vyskočil z postele, sehnul se, až mu luplo v zádech, chodil za strojkem a snažil si ho prohlédnout. Strojek byl natřen tmavozelenou emailovou barvou, nahoře měl spoustu maličkých dírek jako cedník, dole ho obepínal lesklý niklovaný pásek s většími otvory v podobě oček. Po straně bylo krásnými stříbrnými písmeny napsáno: KYBERNETILKA.
Co je tohle za slovo? zeptal se v duchu Neználek. Nejspíš jméno stroje.
V tom dolezl strojek ke Strakáčkově posteli; válelo se tam spousta papírků od bonbónů. Strojek přejel po papírcích sem a tam a papírky zmizely. jako by tu nikdy nebyly. Potom strojek nakoukl pod postel. Chvíli se odtamtud ozývalo jeho bzučení. Strakáček se tím hlukem probudil, spustil nohy na podlahu, ale sotva uviděl, že zpod postele vylézá strojek, vyjukaně skočil zpátky na kutě
"Co to je?" zeptal se a třásl se strachy.
"Kybernetilka" odpověděl Neználek.
"Jaká ky-kybernetilka?"
"Žádná ky-kybernetilka ale Kybernetilka, strojek na zametání podlahy."
"A proč mi vlezla pod postel?"
"Hlupáku! Pod postelí se přece musí taky zametat!"
Strojek zatím dolezl ke dveřím a zapískal. Dveře se otevřely jako na povel a strojek se rozběhl do vedlejšího pokoje. Tam také probíhal po podlaze, zalezl dokonce i pod stůl, až nikde nezůstala ani smítka.
Tu se probudila i Knoflenka, a když zaslechla hluk, vykoukla ze svého pokoje: "Co se to tady o Vás děje?"
"Kybernetilka" řekla jí Neználek a ukázal na strojek. "Sama zametá podlahu, rozumíš?"
"To jsou divy!" zvolala Knoflenka.
"Jaképak divy!" mávl rukou Strakáček. "Jo, kdyby třeba dělala smetí - ale když zametá, na tom přece není vůbec nic divného."
Strojek skončil práci, vylezl doprostřed pokoje, zatočil se na místě, jako by se rozhlížel, pak zamířil do kouta a zmizel za maličkými dvířky ve stěně.
Nikolaj Nosov: Něznajko v Solnečnom Gorodě (Neználek ve Slunečním městě), 1959, překlad Milan Korejs